Staré Město, Malvaz, 1979


Licence Creative Commons
Licence Creative Commons
Obsah těchto webových stránek podléhá autorskému zákonu. Je možné jej dále šířit, při dodržení několika základních podmínek.

Více: Licenční ujednání >>
Proti velké žízni, aneb kyselý svátek v Belgii
Publikováno 09.08.2018 v kategorii: Pivo, Publikované články

Chcete si propálit vývod z žaludku krátkou cestou rovnou břichem ven? Pak je tohle ta pravá akce pro vás. Festival Tegen de Grote Dorst (vlámsky Proti velké žízni – i když Češi mu s trochou cynismu říkají Noc dlouhé žízně) je pravděpodobně jedinou, zcela určitě ale největší přehlídkou spontánně kvašených (kyselých) piv na světě.

Koná se pouze v sudé roky a vždy v ten pátek, který předchází sobotněnedělnímu obřímu festivalu belgických mikropivovarů Zythos (do roku 2011 v St. Nicklaas, od roku 2012 v Lovani). Až do roku 2014 se tahle kyselá přehlídka konala v centru malebného městečka Eizeringen, asi 15 km západně od Bruselu, tehdy ještě pod plným názvem In de Verzekering Tegen de Grote Dorst (V bezpečí proti velké žízni) podle místní legendární hospody. Od roku roku 2016 se pořádá už ve čtvrti Itterbeek města Dilbeek, také západně od Bruselu, ale už přímo za jeho hranicemi, hned za Anderlechtem, tedy blíže k centru, a už pod trochu zkráceným názvem, asi kvůli autorským právům. A s přesunem termínu Zythosu ze začátku března na konec dubna se přestěhovala i Velká žízeň navíc do lepšího počasí.

Ve Eizeringenu se kyselý festival odehrával hned vedle kamenného kostelíka na návsi a jeho součástí byla i ona správná slavná vlámská venkovská putyka. Ovšem putyka pouze s lambickými pivy! Festival býval v jediném velkém stanu, prostředí tam měli domácké, obsluhovaly místní selky, žádní brigádníci.  To se s přesunem do lépe dostupného Itterbeeku trochu změnilo, ale milovníci octa smíchaného s pavučinami si i zde přijdou na své. Navíc je zde jedna podstatná výhoda: hned za rohem sídlí známý lambický pivovar Timmermans, který je na tento den pochopitelně vždy speciálně přichystán a nabízí příchozím například prohlídku pivovaru za plného provozu a to zcela bez průvodce, jen tak na vlastní pěst. Takže se zde dostanete i na štoky a masochisté se mohou dobrovolně popálit párou z horké mladiny. Ochutnáte místní kousky a už můžete jít pár set metrů vedle hasit velkou žízeň.

V Itterbeeku je festiválek také blízko místního kostelíka, ale ne na návsi, spíš v takové zahradě přecházející v lesopark. Amerického turistu by tu asi rovnou klepla pepka, protože hned u pivovarského stanu je dětské hřiště plné capartů. Inu, co se v mládí naučíš… S přesunem lokality ale začal evidentní trend: bývá tu o dost víc lidí, o dost méně pivovarů a je o dost dráž. Úzkou uličkou mezi dvěma velkými stany máte problém prodrat se ke svým oblíbeným titulům, za padesát euro dostanete 48 lístků, přičemž nejlevnější vzorek (tak deci) stojí dva lístky, dražší tři i čtyři. Levné třetinkové lahve kolem šesti, sedmičky osm, ale také čtrnáct či osmnáct lístečků.

Festival budí dojem, že se stává místem úzkého výběru vyvolených pivovarů, skoro zmizely hostující přespolní a podomní nadšenci kyseláčů a narazíte tu hlavně na ty nejznámější, nejosvědčenější a možná by i někdo řekl nejprofláklejší značky: Girardin, 3 Fontainen, Beersel, De Troch, Lindemans, Floris, Le Coq, Boon či populární Rychlou smrt (Mort Subite).

Faktem ale je, že akci si ani teď nikdo nesmí představovat jako masovku pro turisty. Tady každý velice dobře ví, co pije a proč. Všichni si dávají extra záležet, aby při degustaci vypadali patřičně odborně, a házejí termíny, které člověk v životě neslyšel. I zde vám nalévají milé paňmámy a strejcové, ochotni povídat o svém pivu cokoli, většina z nich ale mluví pouze vlámsky, někteří ještě tak francouzsky, anglicky jen základní transakční fráze. Takže musíte trochu riskovat.

A tak narazíte u pivovaru, jehož kusy jste přitom vyzkoušeli v minulosti už mockrát, na opravdu ujeté výstřední produkty, chutnající jako v kyselině rozpuštěná pytlovina, až jsem si musel párkrát vzpomenout na svůj výrok z mladých let, kdy jsem pil nějaký ostřejší lambik poprvé („no, tak k tomuhle jsem asi ještě nedorostl“). A na druhou stranu s nedůvěrou okusíte méně známou značku, a on to je skvělý nakyslý kriek nebo oude gueze trnoucí v zubech přesně tak akorát. Mimochodem, faro už tu neuvidíte a ostatně z několika set piv na Zythosu byla fara už jen dvě. Zato přibývají chutě lesního ovoce, ale rozhodně ne komerčního střihu, spíš naopak má člověk dojem, že tady se přitvrzuje a jde se směrem k „farmářským“ chutím a vůním (i když slovo vůně je zde třeba brát velmi volně).

K zakousnutí dostanete (v Belgii nezbytnou) misku sýra s místní hořčicí, pro jiné pochutiny však musíte vyjít ven z areálu k některému ze stánků na ulici. Ještě před východem ale narazíte na velikánskou atrakci. Z maringotky vám zdarma vodu na zapití s úsměvem nalévá děvenka s délkou předloktí asi metr, z čehož paleontologové příštích generací odhadnou její výšku asi na tři a půl metru a nebudou daleko od pravdy.

Na pořádnou orientaci mezi pivy je tu málo času, hodně ho ztratíte protlačováním se kyselomilnými fandy a než si uděláte představu, kam že se spontánně kvašený svět za dva roky zase posunul, je tu konec. Takže vás čeká cesta taxíkem do slavného baru Delirium přímo v centru Bruselu, kde lze hezky doladit tělo před nadcházejícími dvěma dny na Zythosu.

A když už jsem u toho těla: někomu kyseláče chutnají víc, někomu méně, někomu chutnají jen vybrané. Ale mohu vás ujistit, že všem udělá náramně dobře v žaludku a ve střevech. Vždyť pijete kvasinky, co stejně denně dýcháte.

Psáno pro Pivo, Beer & Ale

   
Webdesign: Kabris|NET